Původní využití chrtů

Lovecká praxe a chov chrtů.  (Nebo lov, chov a výstavy)

V samém začátku chtěla bych se omluvit všem šlechtitelům chrtů, že není mým cílem kohokoliv urážet nebo upevňovat své „Já“ a nařizovat své mínění jako jediné možné. Sama chovám psy přes dvacet let a vím skoro všelijaká lákadla a úskalí na teto cestě… Chtěla bych že by můj krátký článek posloužil k přemýšlení, jako jeden z mnoha pohledu a zkušenosti.

Chov není krátkodobá a snadno se proměnlivá činnost. Ve snaze najít co nejlepšího plemeníka pro svou fenu my můžeme ovlivnit a ovlivňujeme chov na mnoha budoucích generaci dopředu. Výsledkem našeho výběru často stává opak toho, co jsme čekali a kam vlastně směrovali svůj chov. Tisíciletý skoro přírodní chov psů změnil původního divokého psího předka až do 400 současných plemen. Psi jsou natolik rozdílné ve svých kvalitách, schopnostech a vzhledech, že vědci se nemůžou dohodnout byl ten původní psí předek jeden nebo současná plemena jsou výsledkem mnoha různých křížení. A to jsme dostihli bez jakýkoliv klubu, výstav a poradců chovu… Historie zorganizované kynologie je mizivé krátká, ale její zásah do psí podstaty možná porovnat s výbuchem obrovské bomby. Výsledky selekci a změny nastávají s takou rychlosti že chovatel se ani neuvědomil a ba-bach! a máme místo Akity Velkého Japonského Psa a místo Anglického Kokra už je Kokr Americký…Pes je velíce proměnlivý živočich a dá se vyšlechtit zevnějšku velice snadné. To by nebylo tak alarmující (pravé, komu vadí Americký Kokr?), ale není vše tak jednoduché.. Mnozí na první pohled jen nedůležité proměny vědoucí k „lepšímu“ vzhledu, vedou (a mnozí plemena už dovedli) k pokud měně viditelným, ale často k hlubokým a neobratným proměnám podstatných vlastnosti. Co je nejhorší, že svým výběrem do chovu a snahou jak možná nejlíp pochopit standard a vylepšit plemeno nezřídka odvádíme chov vůbec nečekaným směrem. Obavám se že mnozí nastávající změny nepůjdou zpátky, vypadající na první pohled nevinně vylepšení vzhledu táhnou za sebou ztrátu kvalit, který budou ztracené navždycky… Současného Svatobernardského psa jen v divoké fantazii možná představit v roli vytrvalého horolezce: příliš těžká kostra možná vypadá na výstavě super, ale spojený s tím strmější končetiny, slabší šlachy a klouby nepovolí jemu dlouho hledat ztracené poutnici… Show Husky víc a víc podobají mini-Malamutům nebo kratkosrstemu Čau-Čau a ztrácejí na svém

charakteristickém vzhledu a svých pracovních schopnostech… V každé knize pro pudly přečteme, že to byl někdy lovecký „vodní“ pes, podobný v práce Španielu. Zkuste vzít na lov pudla, v nejlepším případe budete nuceny jeho předem ostřihat… Chrti na tom nejsou žádnou výjimkou. Myslím, že základní chybou pří napsaní psí standardů bylo upjatí jen na psí vnějšek. Vynechaní popisu povahy nebo funkčního odůvodnění vzniku plemen přivedlo k zanedbaní smyslu existenci mnoha plemen psů. Chápu, že popis povahy není možná dát v krátkém znění a stěží ten popis leze do standardu, navíc máme spoustu potíží s různočtením a velíce odlišným pochopením i toho krátkého popisu jen vnějších rysů… Ale kdo tvrdí, že chov je procházka růžovou zahradou?

Poprvé jsem všimla chrty když mne bylo 6 let a Já jsem přečetla v Velké Sovětské Encyklopedie že chrti patři k nejstarším loveckým psům a na uzemí SSSR jích chováno za účelem lovu hned několik plemen. Do roku 1986 chrty v SSSR byli chováni jen v Loveckých kynologických klubech (jeden s prvních byl zorganizován v Moskvě v r.1862) a vystavováni jen na výstavách loveckých psů (Moskevský Myslivecký Spolek tradičně provádí své každoroční výstavy s r. 1874). Nezbytnou podmínkou k chovu byla zkouška z praktického lovu. Po r. 1986 část chrtů má možnost se rozmnožovat v tak zvaných „amatérských“ klubech bez zkoušky z výkonu, ale i dodnes zodpovědný chovatel většinou své psy zkouší v praxe a lovecké diplomy svých chrtů je chloubou každého chrtaře. Bohužel, chrti v Evropě mají výjimečnou situaci: chovatel skoro každého pracovního nebo loveckého plemene má možnost ověření psychických a fyzických schopností svého odchovu na historický k tomu plemenu patřičných pracovních zkouškách. Jen chrti jsou izolováni od své historii a tradicii. A proto mnohým evropským chovatelům ani nenapadne jak chov jen na krasu může uškodit jejím oblíbeným chrtům – nemají kde a jak to ověřit, nemůžou zkusit výsledky vlastního chovu a porovnat chrty v práce, chodí jen na výstavy nebo občas na dostihy, protože schodou politických okolnosti Evropský chov byl dlouhá lety izolován od původní vlasti chrtů, chrtí lov v Evropě skoro nemá tradiční kořeni a v důsledku toho evropský chrt, za vzácnou výjimkou Anglie, Španělska a několika středomořských států, je většinou jen „okrasné“ zvíře. A proto Já bych chtěla popsat té potíží s kterými se potkává „obyčejný“ evropský chrt, jestli půjde na lov. Jedná z prvních, teoretický se daleko lovu ani netýkajících, je ztráta přírodního původního typu plemena. Nejprudší změna zastihla tak zvaného Afgánského chrta. První importováni psy okouzlili svým neobyčejným pro Evropu typem osrstění, a začalo se šlechtění a zlepšení. Stoletním izolovaným od své vlasti chovem bylo vyšlechtěno plemeno s názvem Afgánský chrt, který se od původního afgánského chrta (i dodnes žijícího v Afganistanu a jeho okolí) liší jako pudl od toho svého předchůdce - „vodního loveckého psa“… Tento historický chovné-výstavní trik přivedl k tomu, že když původní afgánský chrt dneska podruhé dostává do Evropy, to kynologické kluby jsou nucený uznávat jeho pod jiným názvem než Afgán. v Rusku a ostatních státech bývalého SSSR uznán jako Aborigenní Afgánský chrt a jeho nejnovější varieta světlo plavého zbarvení byla pojmenovaná Bakhmul. V Švýcarsku původní afgánský chrt uznán pod jménem Kalakh-Tazi, co asi je základem pro budoucí mezinárodní zmatek. Jo, v Rusku někteří majiteli berou i toho výstavního Afgána na zkoušky lovem, ale předem jeho střihají nakrátko – srst nedává psovi běhat., spoutává se do uzlů a sbírá různé ostnaté bodliny a špínu. A propos, v Afganistanu těch ostnatých rostlin je spousta a proto původní Afgán není super chlupatý.

Světoznámé plemeno ruských dlouhosrstých chrtů nebo Barzojů během revolucí, ekonomické a kulturní krize v začátku XX staletí ve své původní vlastí utrpělo dost těžkou ránu. Mnoho psů bylo vyhubeno povstalci a odpůrci „staré vlasti“, co bylo poměrně snadno, protože Barzoji byli chovány v velkých psincích, co velice usnadnilo tento zásah. Část psů se rozběhla po okolí nebo byla ukradena místními myslivci nebo náhodnými majiteli. Jen mála část psů zůstala v rukách „civilizovaných“ městských chovatelů. Samozřejmě, že celková exteriérova kvalita populace se značné klesla. Po druhé světově válce s pomocí jedinců importovaných ze západu byl exteriérově vylepšen domácí ruský chov.

Původní psový borzoj měl hedvábnou ale pružnou srst s samoočistujícími vlastnosti. To znamená že zaschla špína sama opadala ze srsti a srst stale leskla… Tato srst nebyla ani příliš jemná ani příliš dlouhá… Podobně osrstěný barzoj je v současném chovu rarita.. Ted můžeme častěji potkat barzojove s nepoměrně dlouhou jemnou a jako vata měkkou srsti, která není schopna chránit psa za žádného počasí. Za každého pohybu ta srst okamžitě je spoutaná, v zimě na ní snadno se narůstají sněžní kouli, lepí se k ní každá špína, v deští pes je hned mokrý až na kost a strašně dlouho vysýchá

apod…Možná tak jemnosrstý pes pohádkové vypadá na asfaltů a na sluníčku, ale už bude škoda toho psa pustit se protáhnout po louce…

Bohužel se vši zodpovědnosti musím říct, že jen srstí rozdíl se nekončí. Jedno staletí chovu na krasu, bez vlivu funkční upotřebitelnosti přivedlo ke změně mnoha často základních kvalit a schopnosti chrtů a spousta problém nás ještě čekají… . Měníme nejen vzhled, ale změna exteriéru táhne za sebou změnu povahy a důležitých psychických a fyzických vlastnosti. Podle velkého počtů genetických problém, a jejich seznam pořad roste ve všech plemenech, chtěla bych upozornit na existence „tichého nepřítele“, který jen čeká na vhodný okamžik za rohem „výstavního chovu“, a když zasáhne, to už bude pozdě s ním bojovat…

Podlé praktického lovů optimální výška chrta v kohoutku je mezí 60-70 cm. Nižší chrt neodolá lišku i když jsou známý případy lovů až vlku s jediným Tazy s kohoutkovou výškou 59 cm, ale to jsou výjimky. Asi tady je nutně napomenout, že Tazy je podobný Saluki, stepní asijský vlk je drobnější než evropský, a žádný chrt vlka neškrtí. Kupříkladu ten Tazy jen odlákával vlčí pozornost pokud nepřiběhl jeho majitel a nestřílel vlka…Příliš vysoký nebo velký chrt delší zraje, má menší pracovní vytrvalost a stěží uchopí zajíce, a diky větši setrvačnosti těžší se udrží na nohou během kličkování. Městský majitel často se pyšni vysokým Barzojem. Ze všech plemen rusko-asijských chrtů pravě i průměrně vysoký ve svém rázu Barzoi nezřídká padá už na dostihové zatáčce kvůli své specifické konstituce (pes je dost plochý na svou výšku). A při kličkovaní na lovu vůbec nemá šance zůstat na nohou a letí kontmělcem přes hlavu s rizikem těžkého úrazu…

Příliš hluboký hrudník nižší než lokty možná vypadá na Show fajn, ale u loveckého chrta dává podnět k vyššímu traumatu hrudní kosti na kličkovaní, kdy pes během otáčky doslova otírá se hrudníkem o zem nebo otloukává ho o nesrovnanosti pudy. Znám jako krajní případ Psového Borzoje, zemřelého v důsledku trvalých traumat hrudníku na lovu na vyprovokovanou rakovinu, která se rozšířila z miste nehojící se rány…

Strmý končetiny u Barzoje jsou vylučující vada jestli jde o psa, který musí vytrvale běhat a ne stát na podiu, ale znám Interšampiony s úplně strmými nožkami (včetně v ČR), který obdrželi své tituly zjevně za hranicemi bývalého Sovjetského Svazu, kde podobný pes tradičně by neměl šanci na titul ani na amatérských městských výstavách...Vůbec takovou sbírku vád končetin, pohybu a celkového balance, jako vidím na Evropských výstavách, neviděla jsem nikdy na výstavách v zemí původu Barzojů…

Další problém je ztráta vytrvalosti a pracovního dlouholetí. To můžeme pěkně vidět u greyhoundů. Cílevědomý chov jen na sublimace rychlosti dovedl greyhounda do unikátně situaci až v Velikobritanii. Nejen že plemeno se rozpadá na Show a dostihový chov, co podstatně je nesmysl, ale ani Show ani dostihový greyhound je nevhodný na opravdový lov „pro život své rodiny“. Za poslední 20 let spousta greyhoundů jak dostihových tak i Show bylo dovezeno do bývalého Sovjetského Svazu a mnozí místní lovci okouzlené knižními povídkami o jejích rychlosti pořídili se Greya. Bohužel zklamáni bylo logické.

Ani dostihový ani show chov nezajímá se o spoustu kvalit důležitých pro loveckého psa. Jestli chov není nacílen na jakekoliv kvalitu, ta kvalita bude samozřejmě utracena…

Greyove ve svém množství ztratili lačnost k zvěři. Jestli show grey nikam běžet se nehodlá vůbec, to dostihový když kořist dohání, to většinou nezná co s tím dál… A byli jsme svědci jak běží na zkoušce grey spolů s zajícem, pokud zajíc nenajde kam se schovat. Greenpeace asi je šťastný, ale rodina lovce zůstane hladová… Alespoň teďka víme proč v Anglie a Spojených Statech je velice rozšířen chov Lurcheru – kříženců první generaci border kolie a greyhoundu, kteří pry jsou super-lovecké psi…

Asi lovci s chrtem tam jinou variantu nemají když jejich původní chrt už není na lovu užitečný. Škoda keltů…

Pevnost šlachu, kloubu a kostry Greyhounda padla oběti jednosměrného šlechtěni. Traumatizmus v terénu u greyhoundů nezná hranic… Současný chov dostihových greyů nacílen na „šlechtění“ nejměkčí dostihově dráhy, že by snížit traumatizmus na dostizích. Co že stává s greyhoundem v normálním neupraveném terénu? Při běhu v stepi Greyove se trhají šlachy, lámou prsty, vybíjejí se klouby, kteří nedrží napěti běhu v členitém terénu. Raní jemné polštářky a roztrhávali kůže. Byli případy kdy zajíc v obraně dost seriozně ranil vipeta svými drápy na zadních bězích. Málokterý Greyhound může být loveckým, ale i vzácně lovecký využívaný Grey po 5 letech života nemůže dělat víc než jeden běh za kořisti obden – nevydrží mu nejen šlachy a klouby, ale nemá na to ani dech, ani srdce a tak dál… Kupříkladu Chortaja Borzaja nebo Tazy děla tucet běhu každý den během 6 měsíců a není vzácnosti 10-12 lety úspěšný lovecký chrt… Show a dostihový chov automatický směruji k rychle výměně generaci, lovecký chov automatický chová na zdrávi a dlouholetí…

Žádný greyhound neumí pracovat čichem (důležitější rys jakýkoliv Rusko- Asiatského chrta a soustavná disciplina loveckých zkoušek chrtů), co znamená že nemůže najit kořist ztrácenou z dohledu. Asi největším šokem pro lovci byla neschopnost greyhoundů orientovat se v stepi nebo geografický kretenizmus. Jedno z velkých překvapení na lovu s dostihovým Greyem je že pes může se ztratit „v polí“, neumí se orientovat ve volném prostoru, nepamatuje kam a odkud běžel. Že Greyhound neví k čemu má nos a nemůže najít ani vlastní stopu, opakovat asi zbytečné… A proto často na lovu byli jsme svědci jak Grey rychlé vyrazil za kořistí a už se nikdy nevrátil – nenašel cestu zpátky. Věc vůbec

nepochopitelná pro jakýkoliv loveckého chrta, který pracuje spolu s člověkem a pro člověka. Tazy kupříkladu může běžet za džejranem až 15 km, pote je chytne, dočká tam majitele nebo dovede ho k místu, kde leží kořist a schopna lovit dál – lovecký den jediným během nikdy nekonči…

Možná řeknete, co nám do toho, my své chrty máme rádi a lov v Evropě většinou je zakázán, takže na lov nepojdeme a psi zůstanou v pohodě… Ale plemeno děla nejen vzhled a kombinace charakterního vzhledů a charakterně povahy. Chrt v Evropě se pyšní mnohá nelákavými pomluvami. Povaha chrtu v očích lajků je svérázná, často se říká že chrt je blbý a nezvadá drezůru…Bohužel, pro chovy nacílené jen na výstavy to stává pravdou u všech pracovních plemen psů… Budu trvat na tom že nic podobného nikdy není známo v chrtí domovině… Budu tvrdit, že neschopný člověk umí vychovat monstra i z vlastního dítěti… Chov bez zkoušky povahy přivádí k logické ztrátě unikátních kontaktních vlastnosti chrtů: aktivně spolupráci z člověkem, poslušnosti, krotkosti, „vznešenosti“, schopnosti hned se zapojit do lovu a hned se vrátit k majitelovi, místo toho se objevuje nervozita a neschopnost práci, lhostejnost k kořisti a stejná neschopnost pracovat; agresivita k člověku, neovladatelnost nebo kvality s kterými žádný lovecký pes ve své domovině dlouho by nepřežil a nikdy by nedál potomstvo. V poslední dobu kdy dovoz aborigenních plemen stává jakýsi módou byl zaznamenán další problém, přímo se lovu netykající. Po tisícletí krmení loveckých chrtů nesouhlasí s pokyny výrobců krmiv. I dnes lovci v zemi původu krmí své chrty jako staletí předtím: větší část diety jsou chleba a kase, pozůstatky s lidské kuchyni, občas na podzim zelenina a ovoce, vejce a mléční výrobky. Po lovu obdrží vnitřnosti, kosti a nepoužitelný časti trupu a kožišiny. Maso psi dostávají velmi zřídka: většinou to jsou mrtva mlaďata domácího skotů v dobu masových porodů na jaře. Čistou svalovinu nikdo chrtu nedá - to jí sám majitel a jeho rodina. To znamená, že chrtí krmivo je chudé na maso (bílkoviny) a energii, a proměnlivé podle sezóny. A tak se krmí všechna plemena loveckých chrtů v Africe, Rusku a Asie…

Pojem o správné výživě psů v Evropě je tradičně jiný a v praxe to přivádí k tomu, že v porovnaní Greyhound potřebuje třikrát více krmiva než stejné veliká Chortaja Borzaja při stejné zátěží. A naopak při krnění Chortého super energetickými granuly s vysokým obsahem bílkovin aborigenní chrt dostane do potíží se stravováním. To není reklamní věta, to je výsledek praktických lovu a celoročních tréninků různých plemen chrtů během posledních 20 let.

Jak říká jeden můj kamarád: městský člověk povýšené jmenuje psy tzv. přírodní selekci primitivnými, ale jestli porovnáme co se stalo s těmi zdravými, vytrvalými a odolnými, psychický a fyzický vyváženými psy za jediné staletí pečlivého tzv. civilizovaného chovu, tak primitivně vypadají přesně tato náchylná, přešlechtěná, špatné se pohybující, psychické labilní a nevhodná k žádné práci městská zvířata…

Dr Marika Stanovoi

dachshaus@seznam.cz